, oko bere.

Bílý dům je naproti Červenému kostelu. Kdyby na rektorátu otevřeli bar Modrá ústřice, měli bychom v samém centru Brna takový pěkný urbanistický ekvivalent státní vlajky. Bílý dům se stává naším druhým domovem: v úterý oční klystýr, dnes opět oční klystýr a zítra ještě jeden. Vedeš si dobře, jsi statečné miminko, vlastně jsi z rodiny v daném ohledu vůbec nejstatečnější. Tvoje maminka sice bolest dobře snáší, vadí jí ale dětský křik - mně dětský křik až tak nevadí, zato spotřeba painkillerů hovoří sama za sebe. Zní to jako superhrdinská eugenika: pokud hrdinku s vyšším prahem bolesti, ale citlivostí na zvuk (např. Venom) spáříš s hluchým bolestínem (např. Deafula), vznikne Pišta. (Je to samozřejmě jen vtip! Mojí superschopností není nahluchlost, nýbrž kontrola televizního programu ... no skutečně, dokáži si tak intenzivně přát libovolný film, až ho některá z českých televizí zařadí do programu. Zjistil jsem to již v jinošském věku a dost často toho zneužíval. Na stará kolena jsem se ale začal řídit Spidermanovým kritickým imperativem, že velká síla znamená velkou zodpovědnost; navíc jsme si pořídili rychlý internet a moji supersílu nahradily torrenty.) Hektické úterý se skrz brutální středu přelilo do konečně klidnějšího Zeleného čtvrtku. Některé resty se postupně plní, jiné zůstávají. Jedním z nich je i příspěvek na letošní ročník konference Jídlo & pití. Nemohu se rozhodnout, o čem bych měl příští týden něco krátce napsat, proto do pravého sloupce připojuji anketu. Uvidíme, které téma bude pro veřejnost nejzajímavější. Tvůj IT

PS: V anketě těsně zvítězil Splachovací záchod jako metafora stáří před Vším, co jste kdy chtěli vědět o fazolích, ale báli jste se zeptat. Za názory děkuji.